V jedno nádherné dubnové ráno zavítalo do domu maminky ježice a
tatínka ježka velké štěstí. Tím velkým štěstím byl jejich novorozený synek
ježek Jožko, který byl od začátku obklopen nekonečnou láskou svých rodičů. Tatínek
ježek učil svého syna všemu, co chlapci ježci musí vědět, a Maminka ježice se snažila
svého drobečka hýčkat dobrotami, jakými umí hýčkat jen maminky. Do listopadu
totiž musel ježek Jožko zesílit a být připravený na zimní spánek.
Jak však z názvu vyplývá, tento příběh není jen o ježkovi Jožkovi,
ale také o jeho kamarádech. Jak Jožko rostl, postupně poznával ostatní
obyvatele lesa, mezi kterými byl zajíček Ušáček, sovička Sonička i žabka Žofka.
Všichni tři měli ježka velmi rádi, protože Jožko udělal všechno, o co ho
požádali.
Pokud měl na bodlinkách napíchaná jablíčka, Ušáček si je určitě
všechna vzal, a když náhodou v nějakém našel červíka, okamžitě pískl na Jožka –
je všeobecně známo, že zajíčci umí díky oblíbené mrkvičce perfektně pískat – a
Jožko utíkal, aby červíka zanesl sovičce.
Pokud bylo třeba něco přinést, zavolala Žofka ježka. Po Jožkovi si
zvířátka dokonce posílala i zprávy, když byla líná zvednout svůj malý zadeček z
gauče.
A ježek, protože měl své přátele opravdu velmi rád, jim vždy
vyhověl a daroval jim jablíčka, přenesl potřebný náklad nebo předal vzkazy. Myslel
si, že ho ostatní mají rádi jen kvůli jeho úslužnosti. Avšak ježek byl stále
unavenější a vyčerpanější, neměl čas ani se pořádně najíst a vytvořit si tak
tukové zásoby před dlouhou zimou.
Maminka se ustaraně dívala na to, jak je její synek zaneprázdněný a
nepřibírá, není silný, ba právě naopak, čím dál tím je hubenější a unavenější. Jedno
odpoledne si proto Jožka zavolala a zeptala se ho:
- „Synku, proč nejíš pořádně? Musíme se chystat na zimu, pokud do
konce podzimu nepřibereš, jak máš, zimu věru nepřečkáš.“
- „Nemám čas maminko. Musím pomáhat mým přátelům.“
- „A v čem? Co je důležitější než jídlo a odpočinek?“
- „Stále je něco. Například musím posbírat Ušáčkovi spadaná
jablíčka. Pak donést Soničce housenku. Nakonec přivézt Žofce těžký náklad
lopuchových listů z jednoho jezírka do druhého.“
- „A řekni mi! Jsou tyto věci opravdu důležitější než tvé
zdraví?“ zeptala se Jožka maminka.
- „Ne,“ sklonil hlavu Jožko, „ale nemám odvahu je odmítnout, když mě
o něco požádají.“
- „A proč, zlatíčko?“
- „Protože pak mě možná už nebudou mít rádi.“
- „Hmmm-hmmm,“ usmála se máma ježice a nic víc neřekla.
Jednoho dne si čtyři kamarádi právě hráli na břehu řeky. Ušáček,
Sonička a Žofka házeli kroužky na Jožkovy bodliny a vždy, když se trefili,
nahlas se zasmáli a Jožko se smál s nimi.
Jožkova maminka právě procházela opodál, tak k nim přistoupila a
oslovila je.
- „Ahoj děti!“
- „Rukulíbám teto Ježice!“ odpověděla zvířátka.
- „Mohu se vás na něco zeptat?“
- „Jistě!“ odvětili téměř jednohlasně.
- „Prozradíte mi, proč máte rádi Jožka? Sám na to jaksi neumí
přijít.“
- „Protože se spolu hodně
smějeme,“ řekla Žofka v okamžiku. „Je opravdu vtipné, jak kývá hlavou, když se
směje.“
- „Ano,“ skočil jí do řeči Ušáček, „a má velmi dobré srdíčko.
Vždy mi daruje své jablíčko. I tehdy, když jemu nic nezůstane.“
- „A je velmi moudrý,“ připojila se Sonička. „Vždy mi poradí,
pokud si s něčím nevím rady.“
- „Opravdu?“ zeptal se překvapeně Jožko.
- „Ano, je to tak,“ odpověděli ostatní.
- „Tak nejen proto mě máte rádi, že udělám vše, o co mě
požádáte?“
- „I proto tě máme rádi, ale to není nejdůležitější.“
- „Takže i kdybych vám odmítl splnit nějakou žádost, pořád
byste mě měli rádi?“
- „Samozřejmě! Vždyť jsi náš kamarád!“ odpověděli Jožkovi
přátelé.
Od toho dne Jožko pomáhal přátelům jen tehdy, když měl opravdu čas
a neměl obavy jejich žádost odmítnout, pokud měl právě na práci něco
důležitějšího. Dokonce měl odvahu i požádat o pomoc ostatní a byl překvapený,
že mu s radostí pomohli. Protože přátelství je o vzájemné pomoci a podpoře.
I tobě se už stalo, že ses bál/a odmítnout žádost o pomoc?
Kdy se ti to stalo?
Jaký to byl pocit?
Máte-li zájem objednat si výrobky s motivem ježka, klikněte SEM.
